DENÍK MÁMY

Dopis, který nikdy nebude přečtený….

 

 

 

Čas letí jako blázen a nedá se zastavit.

Zní to jako klišé a věřím, že jste se tomu někdy stejně jako já jen zasmály nebo mávly rukou.

Ale on opravdu letí a tak rychle, že mi ta chvíle, kdy se narodila moje nejstarší dcera dnes přijde jako mrknutí oka.

A přitom je to už 11 let.

Před jedenácti lety se poprvé nadechla a já se stala poprvé mámou.

A dalších osm let a šest.

Přesně tolik narozeninových svíček včera na dortu sfoukly moje nádherné a tvrdohlavé dcery.

Chtěla bych je ještě tolik toho naučit, o velkém světě a životě. Chtěla bych je uchránit před vším, co by je mohlo trápit. Rostou před mýma očima tak rychle.

Vím, že jim nestihnu všechno říct, vysvětlit, před každým nebezpečím je varovat a ochránit.

Ale doufám, že i když si tento dopis nikdy nepřečtou, budou vědět všechno, co v něm je.

 

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.

Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.

Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.

Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.

Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.

Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.

Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.

Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.

Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, aby jste něco věděly.

 

Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. 

Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.

Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.

Doufám, že Vás naučím, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat.

Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je  normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

Stejně jako já, ale i přes všechny své omyly, mi stačí, že se na Vás podívám.

Jste můj poklad a můj důvod, proč pokračovat, den za dnem.

I přesto, že život běží neuvěřitelnou rychlostí, někdy je  nutné se alespoň na chvíli zastavit a vidět i to, co je hezké a co nás dělá šťastnými.

Někdy ráno se na Vás podívám a dojde mi, že jste přes noc zase vyrostly. A chci Vám říct, že jste úžasné. Každý den mě ohromujete a inspirujete.

V naší rodině děláme chyby, ale držíme pohromadě a i když máme někdy pocit, že je toho příliš, máme jeden druhého.

Lidé Vám budou říkat, že život je příliš krátký a moje milované holčičky, život letí rychleji, než si dokážete vůbec představit.

Přijde mi to jako včera, kdy jste se v plenkách batolily po pokoji. První pokusy se lžičkou, první krůčky i pády, první slova a první skutečné objetí.

Ale ono to není včera, je to už hodně dávno, přesto když se na Vás podívám, vidím to všechno znovu.

Milujte život. Milujte zklamání. Užijte si každého zamilování. Važte si každého objetí a polibku. Až budete jednou mámy, važte si každé vteřiny, i když to bude hodně těžké a budete často zklamané a zoufalé.

Važte si každé bezesné noci se svým dítětem. Každého zavolání na Vás. I těch otisků dětských prstíků na zrcadle.

A i když nikdy nebudu dokonalá máma, můžu Vám slíbit, že vždycky budu na Vaší straně.

Miluji Vás nade vše,

S láskou,

Máma💝

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *