DENÍK MÁMY

Nekojila jsem a jsem dobrá máma!

 

Přecházela jsem po porodním pokoji a zdálky jsem slyšela rodící ženy. Dnes jsem tu ještě neměla být. Mělo to být až za pět týdnů. Pět dlouhých týdnů, které měly naší malé dceři pomoci vyrůst a připravit se na příchod na tohoto světa. Ale nebude mít už ani jeden den.

Hladila jsem své těhotenské bříško a přemýšlela, jaké to bude. Jaké to bude až JI uvidím? Bude mít hnědé vlásky, modré oči, bude plakat nebo jen se na mě bude dívat velkýma očima?

Přemýšlela jsem nad tolika věcmi, jen nad jednou ne.
Nad jedinou věcí, kterou tíží většinu těhotných žen.
Tehdy mě nezajímala, ale později jsem jí i já začala být téměř posedlá.

Jak budu své dítě krmit?

Četla jsem desítky knih během těhotenství. Nadšeně jsem každý měsíc vyhlížela nová čísla oblíbených časopisů pro maminy a těšila se, jak v nich naleznu další cenné rady.

Prohledávala jsem internet, procházela různá fóra a bavila se s jinými maminkami. Z paměti jsem znala všechny dostupné druhy kočárků včetně příslušenství a to tak dobře, že v prodejnách s nimi jsem ani nečekala na prodavačky a většinou lépe, než ony, jsem věděla, jak s daným kočárkem manipulovat.

Znala jsem všechny kojenecké láhve, sterilizátory a typy saviček podle měsíců a druhů stravy nebo pití.
Myslela jsem si, že jsem připravená na 100% a nic mě nemůže zaskočit.

Stejně jsem přistupovala k porodu. Věděla jsem o téměř všech úskalích, která mohou přijít a dopředu jsem studovala postup při císařském řezu.
Jen předčasný porod jsem vynechala. Myslela jsem si, že mě se týkat přeci nemůže.

Já pěkně porodím v termínu, přirozeně a samozřejmě na naprosto nevhodném místě a v nevhodnou chvíli jako třeba u pokladny v obchodě, mi praskne voda.

V duchu jsem se často smála téhle představě. Jak stojím a najednou lup! A pode mnou kaluž. Lidé okolo vyděšeni křičí a pobíhají a já stojím a usmívám se.

Tak jako jsem měla představu o svém porodu, stejně tak jsem dopředu věděla, jak budu svou dceru krmit. 

Byla jsem připravená kojit ji, tak jak se všude píše. Jako kojící šampion a mělo nám to jít snadno a lehce. Každé tři hodiny ve dne i v noci. No v noci možná méně často. A pak přišel ten okamžik. 

 

Ten den ráno jsem šla na běžnou těhotenskou kontrolu. Nesla jsem si oblíbený čaj a časopis. Nic mě nebolelo, cítila jsem se dobře.
O dvě hodiny později jsem stála uprostřed porodního pokoje v divné nemocniční košili a zírala na tlusté, porodné vložky, které mi dávala do rukou spěchající sestra. Ten den očividně měli hodně porodů a sestra byla unavená. Tak unavená, že se na mě téměř nepodívala. Kdyby to udělala, viděla by v mých očích paniku a snahu křičet, že takto přeci být nemělo.

I přes všechny pocity jsem se těšila. Věřila jsem, že to zvládneme a budeme obě v pořádku.

O deset hodin později se narodila. Má krásná, dokonalá dcera. Přesně před jedenácti lety.

A všechno co jsem věděla, všechno co jsem tak pečlivě studovala…všechno o čem jsem si myslela, že znám a jsem na to připravená…to všechno prostě vyletělo oknem ven. A všechno o čem jsem si myslela, že  „život mámy“ bude, najednou nebyl.

Nějak jsem se v těch svých přípravách a žehlení roztomilých kojeneckých košilek, čechrání polštářů a rozplýváním se nad něžnými plyšovými hračkami, nepřipravila na nepřirozený, vyvolávaný porod pět týdnů před termínem.

Kojení se tak stalo nejtěžší věcí v mém životě. „Pouto“, jak mi každý stále říkal, že budu cítit jen pokud budu svou dceru kojit. Ti samí lidé mi už ale neřekli nic o hrozném strachu a pocitu viny, když se budu dívat na svou pár hodin starou dcerku, jak leží bezmocně v inkubátoru a hrozí jí transfuze krve.

 

Ani po příchodu z nemocnice domů to nebylo snazší.

Moje dcera pořád plakala a já jí nedokázala utišit. Nedokázala jsem ji ani nakrmit tak, aby neplakala a s každým kojením jsme tak plakaly obě.

Pochybovala jsem o sobě, svých schopnostech i o ní. Vinila sebe a vinila jsem i jí.

 

Každé kojení pro nás obě byl hrozný zážitek. Ale pokračovala jsem a ve chvílích, kdy spala, snažila jsem se odstříkáváním zvýšit množství mléka, aby ho měla dost. Opravdu jsem se snažila. Jela jsem do Prahy a půjčila si odsávačku z nemocnice a celé noci odsávala, kojila a pila čaje na podporu laktace.

Byl to boj, ale dělala jsem to každý den.

Bolelo to. Měla jsem zánět prsu během té doby třikrát. A potřebovala jsem někoho, kdo mi jednoduše řekne: „přestaň s tím už!“

“Když přestanu, budu dobrá máma?!” tak bych se zeptala sama sebe.

Co je na tom šílené je to, že o dva roky později s narozením druhé dcery, jsem byla rozhodnutá, že kojit nebudu. Měla jsem nakoupené láhve, kartáče dokonce i sterilizátor a byla jsem připravená na to, že hned po příchodu domů z porodnice, začnu krmit kojeneckým mlékem. Měla jsem koupenou i odsávačku a byla rozhodnutá se pokusit odsávat mléko alespoň pár týdnů. Zároveň jsem ale věděla, že když se mi to nebude dařit, skončím s tím hned. Nebudu samu sebe trápit výčitkami, ani svou dceru hlady a budeme obě spokojené.

Ale zase a znovu. Všechno co jsem věděla a na co jsem se tak pečlivě připravila, opět vyletělo oknem ven jakoby nic.

Druhý den po porodu jsem měla tolik mléka, že bych zvládla nakojit další miminka v pokoji. A dcera se přisávala s lehkostí a se stejnou lehkostí pila a byla spokojená. A já s každým kojením cítila štěstí a klid.

Nečekala jsem to. Zaskočilo mě to.

A i když jsem musela přestat kojit o tři měsíce později kvůli nemoci, naučilo mě to jen jednu věc.

Nikdy se nemůžete dopředu připravit na všechny možnosti. Musíte je brát, tak jak přicházejí a žádná z nich není špatná. I když jste nachystaná kojit a najednou nemůžete. Je úplně jedno proč. Jestli Vaše miminko neprospívá, pláče nebo jste unavená a víte, že už dál nemůžete.

I když máte porodní plán a najednou zíráte na lékaře, který Vám v rychlosti vysvětluje postup při císařském řezu a v dálce vidíte zdravotní sestru, jak Váš porodní plán háže do koše společně s Vašimi představami.

Často jsem se v noci  ptala sama sebe: “Jsem dobrá máma?!”

Věci se mají takhle. Být mámou je šílené, bláznivé, těžké a je to spousta práce. Být mámou znamená dostat samu sebe často mimo svou zónu pohodlí. Vstát uprostřed noci a držet své děti za ruku i když víte, že ráno vstáváte do práce a budete unavená. Vrátit se domů pro oblíbenou hračku. Obejmout je, když se bojí.A být mámou také znamená tolik rozdílných věcí pro každou z nás. 

Je to tak rozdílné pro mě, stejně jako pro Vás. A je to rozdílné i podle dětí, které máme a podle situací, které zažíváme.

Protože, možná i když kojíte, nelíbí se Vám to a každý den s tím bojujete. A nebo nekojíte a přejete si, abyste mohla a pokaždé, když berete do rukou kojeneckou láhev, uvnitř cítíte smutek a zklamání ze sebe.

A protože život je občas těžký sám  sobě, nepotřebujeme žádná z nás, aby nám další mámy radily, co je dobré a co ne. A co dobré mámy dělají a co dělat nemají. Protože stejně jako jsem dobrá máma já, jste jí i Vy.

 

I když krmíte své dítě z láhve– JSTE DOBRÁ MÁMA!
A jestli své dítě kojíte-JSTE DOBRÁ MÁMA TAKÉ!

Stejně tak pokud jste rodila přirozeně nebo měla epidurál i císařský řez.
Protože na ničem z toho nezáleží. Na čem opravdu záleží je to, že jste máma.
Máma.

Pokračujte v tom co děláte a jak to děláte. Nenechte ostatní, aby Vám říkali, že to děláte špatně a oni to umějí lépe. Nebo že musíte být tenhle typ mámy, aby jste byla dobrou mámou.

Protože nezáleží na tom, jak krmíte své dítě ani v čeho ho vozíte/nosíte, ani jaké hračky mu kupujete a jak s ním trávíte čas. Jste dobrá máma.

Být mámou neznamená držet se nějakých pravidel.
Dobré mámy kojí a stejně dobré mámy krmí své děti z láhve kojeneckým mlékem.

Dobré mámy spí se svými dětmi i každý večer dávají své děti do jejich postelí.
Dobré mámy rodí v nemocnici i za přítomnosti duly uprostřed svého obývacího pokoje.
Dobré mámy přivádějí dvě děti na svět císařským řezem a dokonce mají během porodu i epidurál.

Dobré mámy mohou své děti adoptovat nebo mít jen jedno vlastní nebo mohou mít dětí třeba deset. Dobré mámy jsou šťastné, smutné i ve stresu.

Ano. Krmila jsem ji z láhve a všechny své další dcery také a jsem dobrá máma.

A Vy také.

S Láskou,

Monika♥

 

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *