DENÍK MÁMY

Každé mámě, která chce být vidět

Stojíš za to.  Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři. To všechno zní jako věci, které nemají hodnotu. Dokáže je přeci dělat každý. Zdají se být nevýjimečné…ničím nezajímavé.. obyčejné…stejně jako Vy.. Stejně jako já…

Být máma prý stačí. Já vím, to se říká. Taky Vás to někdy napadlo?Určitě ano. Být občas někým jiným, ne jenom mámou.

Proč byste měla chtít být někdo jiný? Jste přeci máma, máma musí chtít být pořád máma, vybrala si to a nemá si na co stěžovat. Jak by proboha mohla nějaká máma říct, že by jí nechtěla být? Jenomže ten, kdo to neprožil, nezkusil, neví, co tím myslíte.

Že tím nemyslíte přijít o své děti. Že je nemilujete, že by jste raději byla bez nich…Nechápe, že jen potřebujete být občas i někým jiným, než jenom máma…

Jen tak se procházet sama v obchodě. Prohlížet si rtěnky s vědomím, že nikde kolem Vás není žádné dítě, které Vás zrovna teď potřebuje. Potřebuje podat pití..nebo křupku..nebo utřít ruku…nebere věci z regálů…nekřičí a nechce balónek…

Jen Vy sama…Už se poznáváte? Já velmi často….

Své dcery miluji nade vše a nikdy bych bez nich být nechtěla, ale když se podívám na to, co dělám každý den, říkám si, jestli to má cenu? Bude si to někdo pamatovat?Všechny ty drobnosti, které skládám vedle sebe každý den.

Uznání..poděkování..někdo, kdo přijde a řekne, že jste statečná a ukáže Vám všechno co jste dokázala. Připomene Vám, že všechny ty strávené noci, kdy jste byla vzhůru a houpala své dítě nebo ho držela za ruku, když mu bylo zle. Že dávají smysl..že mají smysl, že jsou cenné…

Chci, aby ke mě naše dcery přišly a řekly: „Mami, to nevadí, že jsi křičela.“
Když jim nechutná jídlo, které jsem hodinu vařila.
Když jim musím něco zakázat, protože se nechovají, jak by měly.
Když nemohou být na počítači.
Když musím jako rodič trvat na stanovených pravidlech a být neústupná.
Když s nimi musím diskutovat o tom, co chtějí a že to není vhodné, i když vím, že si to tak moc přejí.

Aby mi řekly, že to tak nemyslely, když byly naštvané. Když mi říkaly, že to Není fér
Vím, že není. Ne nechovám se vždycky fér. Život není fér a já je musím ochránit. Musím je naučit, co je správné a co špatné. Musím je vychovat tak, aby byly na sebe jednou pyšné a to znamená dělat věci, které se teď pro ně jeví jako nespravedlivé. Chci, aby pochopily, že tahle pravidla jsou správná.

Kdysi jsem  četla zajímavý citát: “ Rodičovství není soutěž popularity.“ Být dobrá máma a zároveň kamarádka není vždycky možné. Já jsem chtěla, hrozně moc  a pořád chci, ale někdy musím být hlavně máma.

Vím, že lidé kolem Vás i kolem mě říkají, že být máma je dost a že už nemůžeme vzpomínat na život, předtím, než jsme se staly matkami. Ale řeknu Vám něco.

Být máma, to nejsou jen úžasné dny plné objetí, lásky a tajících srdcí. Většina těch dnů je šílená horská jízda, na kterou ráno nastoupím ještě ospalá a během jízdy jen křičím a křičím a chci vystoupit.

A když vystoupím, stojím proti dřezu plného nádobí, na podlaze jsou zase skvrny od pití a já se sama sebe ptám, jestli tohle je opravdu něco velkého, co za to stojí.

Jestli já za to stojím nebo by mě mohl každý zastoupit.
Jestli jsem nahraditelná…umývat nádobí, zametat, to přece dokáže každý.

Je tak snadné zapomenout svou cenu a chtít od toho všeho utéct…

Kdysi jsem si myslela, jak je jednoduché děti vychovat, že je to snadné a že to zvládnu naprosto s přehledem.

Jenže pak stojím proti své desetileté dceři, která chce něco, co jí nemohu dovolit, protože to pro ní není bezpečné a ona to vnímá tak, že já jí v něčem bráním.

Vždycky si pak vzpomenu na svou mámu, která mi zakázala chodit domů pozdě večer a já s ní tolikrát bojovala, protože jsem chtěla být samostatnější. Dnes už to chápu, mami.

Ale při tom všem, jsem často vyčerpaná. Sedím a přemýšlím nad tím co jsem vytýkala své matce, co dnes dělám stejně. Vadilo mi, že křičela. Vadilo mi, že mě nepochopila. Jenže dneska si už nejsem jistá, jestli to opravdu tak bylo.

Možná křičela, protože jsem jí nechtěla slyšet a možná se mě chtěla jen chránit.

Doufám jen, že si to moje dcery jednou uvědomí, že mi to nevyčtou, že mi řeknou “ Díky, že jsi tu byla.“

Protože já tu jsem. Možná mě není někdy vidět, ani já sebe samu někdy nevidím. Vidím jen unavenou mladou ženu, která se snaží být dobrá máma a manželka a někdy se v tom sama ztrácí..někdy má pocit, že to co dělá nic neznamená..není důležité…

Teď čtete moje slova, která jsem napsala v jenom z těch dnů, kdy mi „být máma“ přišlo jen jako spousta únavné práce. Neuvařila jsem žádnou báječnou večeři, kterou bych mohla vystavit na sociálních sítích. Ani jsme ten den neměli žádný úžasný zážitek jako rodina.

Nějak jsem si v hlavě dlouho myslela, že život stojí za to jen tehdy, když všechny okamžiky se podobají těm ze seriálů, kde všichni jásají, objímají se, jedí dobré kuře a jablečný koláč a staví sněhuláka za domem.

 

A když jsou naše dny jen obyčejné, přijde nám to málo. Nejenom já, ale my všechny.

Ptáme se samy sebe, jestli to co děláme, jestli je TO DOST? Je to vidět?  Určitě si mnohokrát řeknete, že ne.

Představa, kdy naše děti navštěvují několik kroužků od plavání přes keramiku, jedí jen pohanku a volné chvíle tráví hraním vzdělávacích her, to vidíme kolem sebe a vnímáme to jako jediné správné.

Kolikrát jsem se přistihla, že mám pocity viny, ano je tu zase.
Že nejedeme s dcerami na nějaký dlouhý a náročný výlet, při kterém by byly doslova zahlceny zážitky tak, že by o nich ještě mohly týden vyprávět.
Přišlo mi, že výlet do zoo nebo návštěva zmrzliny prostě nejsou dost. Jsou obyčejné a kdo by stál o obyčejný zážitek?

Kdo chce dneska být obyčejná máma? Nebo rodič? Chceme být nejlepší.

Chceme, aby naše děti říkaly, že jsou rády za to, že je vezmeme k moři, že jim zaplatíme drahé tábory, že mají dobré boty.
Jenže chceme ještě víc. Chceme, aby to všichni viděli. Viděli, jak jsme úžasné mámy, co všechno pro ně děláme a chceme ocenění.

Aby někdo přišel a řekl, že jste úžasná, protože jste dneska umyla sedmou láhev od mléka a třikrát zametla kuchyň.  Vám tahle všechna práce přijde zbytečná. Opakuje se to každý den, stále dokola.

A proto Vám píšu teď.
Protože vím, že máte okamžiky, jako tenhle, kdy se cítíte zatlačená do kouta a nevíte kudy ven.
Kdy jste se ztratila v jenom z těch bláznivých dní, kdy nejde nic podle plánu a pochybujete, jestli za to stojíte, jestli nejste nahraditelná.

Příliš často zapomínáme, že láska se neměří výletem do Disney Landu, ani dokonalou večeří…Zapomínáme, že někdy slova „děkuji“ nemusí být jen vyjádřena slovy, ale drobnostmi, které pro druhého mohou být opravdu důležité.

Třeba obrázkem, který nám naše děti namalují a přinesou nám ho zrovna ve chvíli, kdy máme ruce od těsta, sype se nám všude mouka a Vy si ho nemůžete vzít. Položíte ho ledabyle na stůl bez povšimnutí.  Prostě v tu chvíli toho máte až příliš..

A pak, když je všechno uklizeno, ten kousek papíru najdete a v něm je namalované něco, co nepřipomíná nic, ale je to VAŠE a je to přesně to, na čem záleží.

 

Přemýšlíme a hledáme ty velké okamžiky, které jsou vidět a ty malé už nevnímáme…kámen, který nám donese náš tříletý syn z lásky..obrázek, dvacátý za den…

Žijeme ve světě, který se nám říká, že je být máma těžké, nevyspíte se, nenajíte se, nesednete si a nestojí to za nic… 
Nebo nás nutí čelit tomu všemu a nahlas tvrdit, jak je to skvělé a že Vy nic z toho neznáte, protože všechny povinnosti zvládáte, máte vychované děti a doma uklizeno…

Ani jeden z těch světů nepřináší štěstí. V tom první se hroutíme a jsme v depresi, jen co ráno vstaneme.
V tom druhém, se snažíme namluvit sobě a okolí, že je všechno fantastické.
V obou světech nám ale jde o jedno a to samé…chceme slyšet, že to co děláme má smysl.

Že je to vidět, že to lidé vnímají, že vnímají nás…chceme, aby někdo přišel a řekl: “ Vím, že máš dneska den na houby, ale zítra to bude lepší. Jen vydrž.“ A nebo neřekne nic, jen nabídne rameno k pláči, objetí a pohled plný pochopení…

Setkávám se se spoustou maminek a některé z nich mi říkají, že nechápou, co celý den dělám a co dělají ostatní mámy, když nic nestíhají a nezvládají. Nikdy jim nevysvětlím, že to není o fyzické práci.
Že to není o věšení prádla, o vaření večeře a pečení koláče, některé dny jsou tak vyčerpávající, že prostě nemáte sílu dělat vůbec nic.

Chtěla bych být ten hlas, který připustí, že  být máma, mě někdy prostě dostává na dno mých sil a někdy jsem zahlcená, unavená už jen z toho, jak miluji své dcery.

Někdy chci utéct z domu a těším se, až půjdu ven sama. Těším se, až přijde pondělí, protože dcery jdou do školy a školky. Těším se, že budu moct chvíli dýchat.

jste důležitá, když zpíváte svým dětem, když utíkáte a schováváte se v koupelně, když o sobě pochybujete.

Máte úžasnou hodnotu a stejně tak všechno, co každý den děláte.

Ano i Vy, která dnes ráno měla pocit, že to pokazila.

Ta, která nesnáší prádlo. 
Ta, které se hrnou slzy do očí mnohokrát za den, jen tak bez důvodu. Jen při pohledu do zrcadla nebo na drobky na zemi. 
Ta, která si přeje, aby už byl večer a tříleté dítě šlo konečně spát.
Ta, která bojuje s pocity viny a když se vrátí z nákupu bez dětí, nese plnou tašku věcí pro hlavně pro ně.

Vy, jejich maminka…nikdo Vás nemůže nahradit.
Vaše objetí, když konejšíte svou dceru nebo syna.
Vaše pohlazení.

Stojíte za to. Za pozornost. Za to, aby Vám někdo řekl :“děkuji“.

Stojíte za to, i když je v kuchyni nepořádek nebo jste otrávená nebo si chcete jen prostě odpočinout.
Nemusíte být perfektní. Nemusíte pořád stát rovně s hlavou hrdě nahoru. 

Vy, která právě procházíte cestou mateřství, která je plná kamenů, prachu a nečekaných zvratů…JSTE DŮLEŽITÁ.

S Láskou,
Monika♥

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *