DENÍK MÁMY

Dny, o kterých se moc nemluví

 

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi po třetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mě hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

 

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

 Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Původně jsem o tom nechtěla psát, protože takové věci se  přeci neříkají. Protože nejsou pozitivní, nepřinášejí nikomu radost a už vůbec nikoho nepřesvědčí o tom, že být máma je ten nejúžasnější zážitek ze všech.Jenže některé dny už jsou prostě příliš. Myslím, že to všechny poznáme už ráno. Stačí sejít do kuchyně a VÍTE, že dnes to prostě bude až moc. Víc, než vydržíte.

A za pár hodin sedíte za zavřenými dveřmi na záchodě a modlíte se, abyste měla pro sebe jen pět minut. Jenže nemáte. Za dveřmi se ozývá to známé „MAMI.“

A vy úplně cítíte, jak se ve Vás zloba hromadí. Nejraději byste utekla pryč, ale nemůžete.

Nejste sama. Vím, píši to často, ale OPRAVDU NEJSTE SAMA. My všechny podobné pocity zažíváme každý den. Dusíme je v sobě a cítíme vinu,  větší a větší. Ale i tohle patří k tomu být mámou.

 

 Být máma není jen o lásce a pocitech, které Vás naplňují štěstím a radostí.

Je to o pocitech, kdy stojíte zlomená před vlastním dítětem a víte, že prostě nejste schopná zařídit, aby se obléklo. Nebo snědlo snídani. Jste prostě jen unavená už ze všech těch pokusů, kdy lžička představuje letadlo nebo her, kdo se rychleji oblékne.

Zíráte na tu osobu v zrcadle a ptáte se sama sebe, jak je možné, že tříleté dítě Vás tolik ovlivňuje a Vy jste proti němu bezmocná.

Ale proč o takových dnech nemluvíme? Proč nesdílíme své nejhorší pocity?

Žijeme ve světě, kde každý pocit štěstí musí být okamžitě vystaven na světlo. Ve světě, kde nám Instagram říká, že existuje 52 snadných večeří pro zaneprázdněné mámy( a pocit viny, že ohříváme dva dny staré jídlo k večeři) , 13 důvodů, proč je mateřství to nejlepší na světě. A momenty, kdy to tak není, prostě neexistují.(a s nimi i pocit viny, protože nemáme dost času si ho užít). Víme všech 44 způsobů jak si vyrobit s dětmi papírového draka nebo upéct mrkvové muffiny. Ale proč stejně s nadšením nesdílíme pocity, kdy je nám do pláče a chceme praštit s formou na muffiny prostě o zem?

Kolik z Vás sklopí oči k zemi se studem, že dnes k večeři podáváte pizzu z mrazáku? Nebo chleba ve vajíčku? Zatímco čtete, jak jiné maminky upekly kuře, jako zákusek dokonalý jablečný koláč a u toho všeho se stihly se svými potomky vyfotit, aby dokonalý obrázek, dokonalé rodiny, byl prostě DOKONALÝ.

Chtěla bych mít tu moc a pohnout kousek objektivem aparátu. Jen o pár centimetrů, abychom všechny viděly realitu, která za takovým obrázkem je. Všechnu tu rozsypanou mouku, nádobí ve dřezu, plačící dítě v jídelní židličce.

Abychom zatímco my sedíme v teplácích a máme vlasy v culíku, když čteme ty dokonalé příspěvky, jsme pochopily, že takové okamžiky jsou jen výjimečné. Že se nedějí každý den a nejsou běžné.

Také máte někdy pocit, že zatímco vy, udýchaná a bez make-upu tlačíte unaveně nákupní vozík, všude kolem Vás jsou mámy, které to prostě zvládají? Vypadají upraveně, mají dobrou náladu a jen co zlehka nakoupí plný košík, už s úsměvem uhání s dětmi do Disney Worldu? A pro Vás je největším výkonem toho samého dne, jenom ten nákup a z posledních sil s ním dojdete domů. A to poslední na co myslíte, je pocit požehnání, který byste ráda hned sdílela se všemi svými přáteli. Necítíte se ani požehnaná, ani poctěná a už vůbec ne šťastná.

 

 Všechny ty obavy z toho, že naše děti nerozvíjíme dopředu, když se dívají na televizi, zatímco se Vy snažíte nabrat síly po neprospané noci a v ruce držíte už druhý hrnek kávy.

Všechny ty otázky, zda jim to neublíží, když s nimi nestavíme města z papíru a neučíme je mluvit třemi jazyky. Jestli obavy z  neekologických pracích prostředků, lepku a oblečení, které není jen z Biobavlny, jsou opravdu teď to nejdůležitější. Přitom všem na nás všude křičí jenom jedno, že to musíme zvládnout všechno, protože jsme mámy a mámy to tak dělají. Nespí, nejedí a obětují se pro své děti a mají z toho radost.

Také občas sedíte na zemi a vidíte kolem sebe všechny ty hračky, použité plenky a říkáte si, jak z TOHOHLE může někdo proboha mít radost?

A na konci toho bláznivého dne jste už tím vším pláčem, úklidem a stresem pohlcená, že  se cítíte jako domeček z karet. Stačí vyndat jednu kartu a sesypete se.

 
 

 

Myslím, že jsme nějak uprostřed toho všeho zapomněly na jednu věc. Na to, že jsme také jenom lidé. Obyčejní, kteří mají právo na to se neustále nesmát a nehýřit úsměvem.

Až příliš rychle se BÝT MÁMA stalo synonymem pro očekávání velikosti a úžasných okamžiků.  Tak nějak přirozeně hned po porodu by jsme měly pocítit obrovský příval lásky a štěstí. A pak pro nás, které některé dny sotva držíme krok s ostatními, jsme bez dechu, klopýtáme a padáme, se sebou nemáme slitování. Ve chvílích, kdy vyčerpané pláčeme a cítíme všechny ty emoce, které se v nás nahromadily, je to poslední co chceme slyšet, že budeme v pořádku. Že to zvládneme a všechno bude dobré.

Když se takhle cítím, nechci poslouchat, že to bude dobré. Chci, aby to bylo DOBRÉ TEĎ. Ale přitom uvnitř tolik toužíme, aby někdo tahle dvě slova řekl. Aby nám je zavolal, napsal nebo zašeptal. ZVLÁDNEŠ TO.

 

Měly bychom o takových dnech mluvit častěji a měly bychom si uvědomit, že jsou naprosto v pořádku.

Je v pořádku cítit se na dně, dokonce mít zlost na své dítě, které se vzteká a vzdoruje.

Je v pořádku zlobit se, že Váš život není tam, kde byste ho chtěla mít.

Je v pořádku strachovat se, že jste neudělala dost.

Je v pořádku cítit se unavená a jen sedět a dívat se, jak děti rozhazují hračky a nemít sílu jim cokoliv říct.

Je v pořádku už ráno se těšit na to, až půjdou děti spát.

Všechny takové pocity jsou normální. Protože jsou skutečné.

Myslím, že tohle je zrovna ta část, o které se příliš nemluví.

Pocity nejsou špatné.

S příchodem dítěte na svět jsme se přeci nezměnily ve stroje, které jsou vždy perfektní, bez negativních emocí. Jsme to pořád my. Stejně nebo více ustrašené, milující, obětavé, unavené a vyčerpané ženy.

Taková je pravda. Nechtěla jsem do té ložnice utéct. Nedělám to často. Nechci, před svými dcerami utíkat. Ale v tu chvíli jsem prostě musela. Přemohlo mě to, ten den byl celý takový.

Když jsem se vrátila dolů, cítila jsem trochu viny, že nejsem vždycky dost silná, ale pak jsem si uvědomila, že nikde není přeci psáno, že matky musí být vždy silné.

A víte proč? Protože všechny hluboko uvnitř víme, že jsou chvíle, kdy jen musíme tady a vydržet až do konce.

Všimly jste si někdy, že žena, které nese vztekající a křičící dítě v náručí, nemá většinou žádný výraz se tváři? Nevyčtete tam ani vztek, ani lítost. Netváří se nijak. Prostě jen jde, pokračuje dopředu a nedívá se kolem sebe. Bojí se, že kdyby se rozhlédla, viděla by jen oči ostatních, které by jí odsoudily. Oči lidí, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou.

 Každý den není plný třpytu, slunce a duhy. A Vy nemůžete jen vyrábět zvířátka z papíru a péct koláče, máte na seznamu i jiné věci.

Ale to nevadí.

Vím totiž, že druhý den své děti obejmete pevně a stavíte si s nimi kostky nebo malujete obrázky a nebo s nimi jdete na hřiště. Čtete jim večer pohádku, pletete culíky a zavazujete tkaničky.

I když jste unavené, pokračujete dál a dál.

Teď, když jste dočetla až sem, chci, aby jste věděla jednu věc.

Nikde není psáno, že musíte být super máma, která zvládne všechno každý den. Buďte samy sebou, milujte své děti a hlavně sebe samotnou. Všechno je v pořádku, Vaše děti jsou v pořádku. Přežijí i studenou večeři a odpoledne strávené díváním na pohádky. A Vy přežijete všechny špatné dny, které Vás ještě čekají. Takových dní jste už zvládla hodně. Taková je skutečnost. Ne vždy se třpytí a blýská. 

Ne vždy prožíváte jen dobré dny, někdy je těch špatných více.

Některé dny jsou jen obyčejné.

Ale i ty se počítají.

S láskou,

 Monika♥
Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *