DENÍK MÁMY

Když BUBLINA praskne

K napsání tohoto článku se chystám už pár dní. Vždycky mi ale přišlo, že není o čem psát. Nic nebylo definitivně uzavřeno, žádný verdikt nezazněl. Bouchat tedy šampaňské na oslavu, mávat na ústup nebo vyvěsit bílý prapor, bylo předčasné.

„Jsou chvíle, kdy Vás něco překvapí. Nečekané věci, o kterých víte, že existují. Jen se Vám zatím nestaly.
Před pěti hodinami jsem se málem střetla s autem.

Řidič, který v rychlosti 120 km/h na dálnici zřejmě naznal, že dokáže předjet kolonu kamionů, jaksi pozapomněl, že v druhém pruhu také jedou auta. Moje rychlé sešlápnutí brzdy ve chvíli, kdy nás od čelního střetnutí delilo cca půl metru, mi zrychlilo puls.

O hodinu později jsem žádnou brzdu sešlápnout nemohla.

„Ostře ohraničený útvar velikost 3,5-4 cm na játrech,“, zněla věta mé lékařky. V první chvíli mi nedošlo co povídá. Byl to běžný ultrazvuk a konzultace ohledně potíží po operaci žlučníku. Vlastně nic zvláštního. Občasné pálení žáhy, sem tam nějaká bolest, která se zlepšuje.
Může to být to a nebo to a tisíc dalších možností. Vlastně jen tři.
Na škodu v takovou chvíli mi bylo jen to, že se svým vzděláním, přesně vím, jaké možnosti to jsou.

O půl hodiny později jsem s několika papíry včetně zprávy, poukazu na odběry krve a doporučení na CT břicha, stála na chodbě.

Říká se, že když čelíte smrti, budete bojovat. Že každý člověk má v sobě pud sebezáchovy a ve chvíli, kdy prostě tušíte svůj odchod na onen svět(jestli je vůbec nějaký), prostě bojujete a lapáte po dechu.
Ne každý má tolik odvahy omotat si kolem krku lano a postě se oběsit.
Ne každý ve chvíli, kdy se mu plní plíce vodou, má tolik odvahy jen polykat a vdechovat, místo vynoření se.

Kopete, škrábete a snažíte se přežít. Lidská, naprosto přirozená vlastnost, je nutnost zůstat naživu.

Cestou domů se mi v hlavě honilo spoustu věcí.
Nevím, kam mě život zavede teď a jak moc budu muset najít v sobě tu chuť bojovat. Za to vím ale jednu věc.

Nehledě na pokračování, začínám svůj život žít právě teď.
Lepší pozdě, než nikdy.“

Tento status jsem postovala přesně před 11-ti dny, když jsem dorazila domů z běžné návštěvy u lékaře. Pravda, specialisty z gastroenterologie. Stejně ale nečekáte, že se v takové ordinaci dozvíte něco jiného, než „máte reflux, bakterii v žaludku a napíšu Vám na to prášky.“

Z té návštěvy si opravdu moc nepamatuju, je to zvláštní, ale naprosto přesně si pamatuju moment, kdy jsem si lehala na lehátko a doktorka začala běžné ultrazvukové vyšetření. Obyčejné a nudné.
Za pět minut to bylo všechno, jen ne nudné a obyčejné.
Zaráželo mě už to, že si šla vedle pro kolegyni,aby s ní něco konzultovala. V tu chvíli, kdy obě lékařky zíraly na monitor, jsem vnímala jen jejich hlasy. Naprosto jsem vytěsnila nepříjemný pocit, kdy mě knoflík od kalhot tlačil do boku, protože jsem si ho přilehla. Všechno v tu chvíli bylo nepodstatné. Jen nález, který se objevil zničehonic a který od té chvíle udával směr mých následujících dní.

Jako opařená, uzavřená v bublině a nedotknutelná.
Tak přesně jsem si následující týden připadala. Kdyby vedle mě vybouchl granát, patrně bych jen zvedla obočí a dál zírala před sebe. Všechno kolem sebe jsem vnímala jakoby z dálky, nedotýkalo se mě to a v noci jsem nespala.
Pohybovala jsem se tak nějak pomaleji, než jindy. Najednou mi přišlo, že není kam chvátat. Život jakoby se zpomalil a uvěznil mě v bublině otázek, pochyb a diagnóz.

Snažila jsem se vytěsnit z hlavy všechny černé myšlenky na to, že by ten nález mohl být rakovinou. Připadala v úvahu i možnost, že to bude hodný nádor. Vlastně sranda. Hemangiom jako takový je totiž sice nerakovinovým nádorem, ale chová se dost podle. Hrozí jeho protržení s následkem velkého krvácení. Časem může růst rychle a utlačovat játra tak, že budu potřebovat transplantaci a budu přímo ohrožená na životě.
Pravda, rakovina jater je jiná dimenze, ale kdo by chtěl mít v těle nádor, jakýkoliv?

Věděla jsem, že na rakovinu jater jsem moc mladá a nemám další příznaky, ale utěšujte se tím. Takových náhod už bylo. Nikdo nečeká rakovinu, nikdo jí nechce. Přesto se ordinace onkologů plní dnes a denně lidmi, kteří si jen přišli postěžovat na občasné bolení hlavy a tlak v břiše.

Přesně o týden později jsem seděla v čekárně na vyšetření CT a Magnetickou rezonanci.

Facebook mě taktně upozornil, ze jsem nic nenapsala už šest dnů.
Tak píšu.

Sedím v čekárně na CT a MR. Je nás tu hodně a přitom takové ticho. Všichni se dívají před sebe a chvílemi tikají očima po ostatních.

Každou chvíli někdo sahá po láhvi a nalévá si další kelímek kontrastní látky. Je naprosto hnusná a po druhým kelímku, nevím, kde najdu sílu na půl litr, který mě ještě ceka.

Vedlejší účinky raději nečtu, jen tupě podepisuji souhlas. Co mi jiného taky zbývá, že jo.

Všem se honí hlavou jenom jedna otázka.
Jestli to bude málo na h*vno nebo hodne na h*vno. Všichni doufáme, že málo, ale při tom počtu je nám jasné, že na někoho ta velká hromada  prostě čeká.“

To byl můj druhý post, týden po té.

Nejhorší na nějakém vyšetření je čekání. Zvlášť, když slyšíte, jak sestřička jinému pacientovi říká, že výsledky bude mít jeho doktorka nejdříve za dva dny. Představa, že budu čekat do pondělí včetně víkendu čtyři dny mě děsila. Dokonce natolik, že jsem si zaplatila DVD s vyšetřením a doufala, že na něm něco uvidím a budu se na to moct připravit sama. Jako neúplný laik mám trochu ponětí o čem CT břicha asi je a co hledat. Bohužel i mě zachvátila panika, stejně jako každého „obyčejného“ pacienta a najednou mi přišlo, že na každém obrázku je špatně ÚPLNĚ VŠECHNO. Všude jsem viděla podezřelé tečky, čárky, metastázy, útvary a opravdu mi to moc nepomohlo.
Nejvýraznější byly změny na páteři, které viděl i můj muž a to mě mělo zajímat mnohem víc, než nějaké skvrny na orgánech.

Ten večer jsem šla spát ještě zmatenější, než den předtím a jen jsem doufala, že výsledky budou rychle a já se tak dozvím konečně, co to je nebo není.
Velké díky patří mé kamarádce Alici, která se mnou celou tu dobu byla, prožívala to a vyslechla si tuny blbostí o rakovině, smrti a podobně.

Naštěstí život to umí vždycky nějak zařídit, abychom neměli moc možností přemýšlet. A tak jsem hned druhý den šla s dcerami k doktorce a myslela na jiné věci.
Ve chvíli, kdy jsem zvedala hovor z neznámého čísla, jsem ještě netušila, jaké pocity budu mít při skončení hovoru.

Pokud jste dočetli až sem, určitě Vás zajímá výsledek.

Rakovina jater se nepotvrdila a onen záhadný útvar někam zmizel. Pátrat po něm asi nemá smysl. Ničemu by to nepomohlo a další čas strávený hypotézami je zbytečný.
Dalo by se říct, že se vlastně koná happyend.
Ne tak úplně.

Ty podezřelé změny, které jsem na CT viděla, se staly skutečností.

Prozatímní diagnóza zní, artróza páteře 2.-3. stupně oboustranně s výrůstky. Diagnóza, která nezaskočí 50-ti letého dědu, ovšem ženu ve 32 letech, která se právě chystala koupit nové běžecké boty, trochu ano.
Vlastně dost.

Slova mého ortopeda pár let zpátky, že musím bolest rozcvičit a překonat se dneska jeví jako parodie. Nutno podotknout, že jsem rozcvičovala a překonávala bolest opravdu poctivě. Kulhání a bodavé bolesti, které byly naprosto nesnesitelné v klidu a objevovaly se vždy se železnou pravidelností každých pár týdnů, jsem řešila analgetiky a jedním nebo dvěma dny klidu.

Ten můj „dobrý“ ortoped mi už zapomněl říct, že cvičením nemyslel běhání, nárazy a poskakování a protahování do bolesti. A tak jsem si poctivě sedm let v kuse zhoršovala artrózu páteře do takové míry, že mi dnes stačí špatně si sednout a na pár dní mám vystaráno.

Dá se vlastně říct, že hrozba invalidního vozíku za pár let, zpevňující destičky v páteři nebo lehké invalidity je vlastně brnkačka. Oproti rakovině určitě. Dá-li se poměřovat onemocnění jedno s druhým. Co pro někoho může znamenat rakovina, může moje diagnóza stejně bolestivě zasáhnout druhého, aktivního člověka, který rozhodně nechtěl řešit ve svých 32 letech fakt, že podpatky jsou od této chvíle zakázaná věc a plánovaný cvičební víkend s Fit Boxem a Aerobikem, bude muset vyměnit za pilates, rehabilitace a zpevňování svalstva. Vyloženě aktivity, které jistě neřeší kdejaký důchodce.

Přemýšlím, jestli si tam nahoře ze mě jen někdo dělá prdel, nebo to fakt myslí vážně.

Monika♥

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *