DENÍK MÁMY

Když se mračna zatáhnou

A není to ze dne na den.

Občas se nějaký ten mráček objeví na obloze každého z nás. Všimneme si ho, ale je tak nepatrný, že skrz něho prosvítá sluníčko. A za pár minut je pryč.

Každý máme dny, kdy mráčků přibývá a druhý den, už je zase naše obloha jasná, bez poskvrnky. A my nemáme důvod se bát.

Jenže někdy se stane, že postupně, pomalu, mraků začne přibývat. Některé zmizí, ale jiné přibudou. Slunce zatím vzdoruje a snaží se dostat skrze ně, až dokud svoji sílu neztratí. A jednoho dne se probudíte, posadíte se na kraj postele a necítíte nic.

Není ve Vás ani zlost, ani smutek, ani štěstí. Jen nicota. 

Diskutuje se o ní. Někteří se jí posmívají, jiní poukazují, že je reálná. Vedou se o ní diskuze, posílají se fotky prostřednictvím sociálních sítí, šeptá se o ní, někteří mluví dokonce tak nahlas, že začnete pochybovat, zda opravdu je.

Mateřská deprese. Téma tolik probírané, nenáviděné, milované, pomlouvané.

Jediné co o ní víme je to, že existuje.

Nezáleží na tom, zda máte zdravé dítě, spokojené manželství, dobrou práci a spoustu kamarádek. Pocit, že Vás nic nebaví, nic nepotěší a všechno je Vám jedno, ten se prostě plíží kolem zdí dokud se neobjeví naplno.

Najednou Vás objetí nerozehřeje, pohled dopředu není, je jen teď a tady a Vy jste jako v kruhu.

Ráno vstanete a už v tu chvíli, je tu někdo, kdo je Vás totálně závislý. Nemůžete ho ignorovat. I když už je větší, potřebuje zase pomoc se školou. Neustálý strach, jestli jedno zakašlání, neznamená zase dlouhou nemoc a jestli odřené koleno je jediné nebezpečí, které na ně číhá. Není a Vy to víte.

Deprese se  může projevovat různě. Můžete špatně spát a i když padáte únavou, večer prostě nemůžete zavřít oči. Někde ve skrytu duše doufáte, že druhý den to bude lepší, třeba budete mít dobrou náladu, ale tušíte, že asi ne.

Můžete mít hodné dítě, které celou noc spí a ráno se probudí s dobrou náladou, která mu vydrží až do večera, kdy samo usne ve své posteli bez Vás.

I přesto můžete cítit tíhu toho všeho. Povinnosti, odpovědnosti, ztrátu svobody.

Nemluví se o tom. Přitom bychom měli o tom všem mluvit znovu a znovu až do chvíle, kdy si toho někdo všimne.

Nemyslím jen mluvit, utápět se v tom a litovat.

 

Všichni, kdo depresi znají a mluví o ní Vám řeknou, že je původce někde v rodině. Někdo Vám musí ublížit, abyste se takto cítila. Protože bezdůvodně to přeci není. Nikdo nemůže bezdůvodně nemít radost z dítěte, které si přál. Z krásného domu, který vybudoval nebo z dobré práci o které snil.

Já Vám řeknu, že může.

Vím to proto, že mám s depresí zkušenosti. Víc osobní, než bych si přála.

Zrovna teď, když píšu tenhle článek, tu s ní sedím a diskutujeme. Není to rovnocenný rozhovor, nepustí mě ke slovu, i když argumentuji, ona vždy má něco proti. Vím, že nemůžu vyhrát.

U mě se deprese projevila ztrátou chuti k jídlu.

Vy, kdo mě čtete už dlouho víte, že jsem minulý rok měla doslova smrtku v zádech a ve chvílích, kdy jsem čekala na CT a výsledek, zda je to „něco“ nádorem na játrech, jsem moc nadšení neměla.

To ale dnes vidím jako problém. Připadala jsem si jako tělo bez duše, ale snažila se to popírat nejen okolí, ale i sama sobě. Přeci se nebudu hroutit kvůli možné rakovině. Taková prkotina.

My se totiž neumíme se smutkem vypořádat. Odsuneme ho stranou, snažíme se na něj nemyslet, ale on tu pořád je a připomene se.

Od ledna bojuji s bakterií v žaludku, která se jak se zdá nechce vzdát. Po dávce tří antibiotik během jednoho týdne se při opakovaném testu žádné nadšení nekonalo. A mě tak čekala další léčba. Tentokrát ani moje doktorka neskrývala obavy, zda to zvládnu a zda je to nutné. Netušila jsem, co to bude, říkala jsem si, další prášky, co má být.

Pro tělo je dávka 4 antibiotik během dvou měsíců zátěž, o tom nepochybuju, ale bylo to třeba.

Už během léčby, která trvala nekonečných 14 dní mi bylo chvílemi tak zle, že jsem sotva zvládala běžné povinnosti. Od pocitů na zvracení až po slabost a únavu. Modlila jsem se, až konečně všech 130 tablet, které jsem měla rozvržené do tří dávek každý den, doberu a bude to za mnou.

Není. Moje deprese se projevuje jako ztráta chuti k jídlu. Podíváte se do lednice a nemáte chuť na nic. Jako dieta do plavek dobrá, ale pro tělo naprosto nevhodná.

Nepíšu Vám to, abyste mě litovaly nebo mi říkaly, že nejíst není normální. Vím, že není. A musím s tím něco udělat. Ale nejenom já, Vy všechny, které cítíte, že nejste šťastné, že Vás něco štve.

Být mámou je náročné a nejenom Vy, ale i já jsem si to představovala jinak. Věděla jsem, že výchova dětí nebude jednoduchá, ale rozhodně jsem netušila, že každý večer budu opakovat stále dokola „zuby, čůrat, spát“. Naštěstí těm větším už nemusím 🙂 Ale je to stejně náročné, protože někdy na to nemám náladu. Učím naše dcery být samostatné, jak to jen jde, ale nějaký dohled ještě, alespoň ty dvě nejmenší potřebují.

Určitě to máte stejně. Sice se Vaše děti samy vykoupou, ale stejně zkontrolujete po nich koupelnu. Naplní samy myčku, ale stejně se podíváte jak.  Udělají si svačinu, přesto se potajmu podíváte, co si vlastně zabalily. A tisíc dalších věcí.

Jenže jdou  tři typy matek.

Jedny Vám řeknou, že být mámou je jako jízda na jednorožci zemí plné duhy a třpytek a že by si nikdy ani nepovzdechly, jak je to složité.

Druhé Vám budou tvrdit, jak to všechno stojí za houby a že vzpomínají na svůj minulý život a možná někdy ani děti mít neměly.

A třetí skupina, do té patřím já a doufám, že se brzy přidá maminek více.

Já nezpochybňuji, že život bez dětí je pro někoho skvělý. I mě se občas zasteskne po tom nemít odpovědnost za dalších pět lidí a moci se rozhodnout jen sama za sebe. Nemuset přemýšlet, kdy má jedna dcera plavání, druhá tancování a třetí třídní schůzky.

A taky jsem šťastná, že mámou jsem. Své dcery miluji nade všechno a jsem permanentně dojatá tím, jak chytré a šikovné jsou. Učitel tanečního kroužku by Vám mohl vyprávět 🙂 

Ale také se nebojím přiznat, že zabořená ve druhé pračce prádla s vědomím, že dno prádelního koše neuvidím následujících deset let, mě štve.

Jenže sedět a litovat se a nadávat, jak je to hrozné, kolik máme povinností a co všechno musíme udělat, nikam nevede.

Pokud chcete brečet, brečte. Nahlas, naplno, dostaňte to ze sebe. Když se Vám chce prásknout do stolu, bouchněte tak, aby se Vám ulevilo.

Se stejnou vášní objímejte, křičte, smějte se, bojte se, hlavně dělejte něco, co Vám pomůže překonat jakýkoliv pocit, že nic necítíte.

Zní to možná divně, ale je tomu tak. Pokud svoje pocity potlačíte, doženou Vás. Najednou se probudíte a nebudete cítit nic a pak si budete přát, abyste zažily příval vzteku. Cokoliv, jen ne prázdnotu.

Není to snadné, postavit se na nohy a zabojovat.

Když se Vám nechce ani zvednout hlavu z polštáře, když bojujete s úzkostí, která Vám brání večer zavřít oči.

Jenže čas odtikává každou minutu a všechny tyhle minuty postupně vytvoří hodiny, dny, týdny, měsíce a roky. A to vše se stane naším životem. Ale kolik jste ochotné propásnout jen mluvením o tom, jak je to hrozné a těžké, místo najít řešení, jak to zvládnout?

 

Můžete se stát součástí spolku ala „mateřství je naprd a každý den je horší, než ten předešlý“. A nebo můžete přijmout sebe samotné i nálady, které se střídají. Jednoduše přijmout, že máte někdy špatný den a nenutit se popírat to. Neříkat, že je to dobré nebo bude. Tím, že přiznáte pocit zlosti, smutku, deprese Vám pomůže jít dál. Nedusit to v sobě. Mluvit o všem co cítíte, prožíváte a nesnažit se vypadat, jako že je to vlastně brnkačka a Vy se pořád jen smějete od rána až do večera.

Přiznání, že nemáte dnes dobrý den neznamená, že jste špatná a že zítřek bude taky hrozný.

Nejhorší je sebelitování a nadávání na mateřství. Postěžovat si není špatné, naopak si myslím, že je to důležité. Najít někde kontakt s někým, kdo ví, co prožíváte. Ale vždycky by to mělo skončit úlevou a pocitem, že bude líp.

Protože bude, někdy se tomu těžko věří, ale bude.
Takže pokud zrovna teď sedíte na kraji postele a máte pocit, že nemůžete a nechcete pokračovat, řekněte to nahlas. Vyplačte se, vykřičte se a zanadávejte si.
Hlavně jen neseďte se nečekejte, až se Vaše obloha zatáhne úplně.

Rozfoukat všechny ty velké mraky, bude pak mnohem těžší.

S Láskou,

Monika ♥

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail