Deník aneb píšu

Školka jako zařízení, pro výchovu dětí

01/10/2019

Nevím, jak Vy, ale já jsem si jako dítě a dlouho ještě jako dospělá myslela, že školka je vlastně taková velká herna.
Jsou v ní sice pravidla, která se dodržují, ale ve výsledku je to jen vlastně jedna z posledních možností, jak si jako dítě hrát. Předtím, než nastane školní docházka, která trvá, uff klidně i 20 let.

Školka je místem, kde by si děti měly hrát, bavit se, vystřihovat motýlky, padat do bláta a házet po sobě sněhové koule. Rozhodně by to nemělo být místem výchovy.

Ten, kdo mě zná dobře ví, že jsem obrovským zastáncem mantinelů, hranic a pravidel. Jen díky nim si udržuji zdravý rozum a i s pěti dětmi mám čas pro sebe. Pravidla u nás dodržujeme všichni proto, abychom všichni měli nárok na odměnu ve formě prostoru pro sebe, odpočinku a vzájemné tolerance. Jako rodič vnímám jako pro mě absolutně neakceptovatelné, pobíhání dětí po osmé večer-pod námi také jistě NĚKDO bydlí a ten NĚKDO, chce mít také svůj klid. Povykování a nezřízené vstupování do pokojů nejen mých a mého muže, ale i svých sourozenců. 

Po osmé večer je u nás klid, dcery si mohou číst, hrát, pracovat na počítači ale tak, aby nerušily vzájemně jedna druhou. Ale i u nás děláme výjimky, když jsme například přijeli v sobotu s osm z Prahy a v televizi běžel nový díl Harryho Pottera, který jsme s dcerami shlédly až do konce 🙂 

I když jsem máma, která i v devět řeší s dcerou opar nebo její bolístku, snažím se trvat na tom, aby ony respektovaly nás a my respektujeme je.

Když jsem byla malá já, panoval u nás velmi přísný režim. Nebylo možné se od něj odklonit, udělat chybu bez trestu. Věděla jsem, že to samé nikdy jako rodič aplikovat nebudu. Vzbuzovat ve svých dětech pocit strachu mi přijde pro rodiče nedůstojné.

Co jsem ale jako dítě také věděla je to, že své děti budu respektovat a do určité míry jim dám možnost vyjádření. A také od určitého věku samozřejmě. Polemizovat s ročním dítětem, jestli půjde spát v osm nebo v jedenáct je nesmysl, v takovém věku nastavuje rodič mantinely a pravidla, hlavně kvůli dítěti samotnému. Ale nutit dítě jít spát v osm po té, co usnulo v pět a probudilo se v sedm? V takové chvíli je nejlepší možností ústupek a výjimečné posunutí režimu. Domov není vojna a rodič není generál.

Pokud nesledujete blog Tátaparťák , který já ano, trochu Vám ho přiblížím. V kostce ho píše táta dvou malých dětí, které se snaží naučit, že to, co nám přikazuje systém, není vždy správné a že by jako děti měly mít svou hlavu a vyjádřit se, když s něčím nesouhlasí. Je to vlastně opak toho, co jsem měla já, jako dítě.
S některými názory souhlasím, jiné ve mě rezonují a tak je to asi správně.

Na tento blog jsem si vzpomněla včera, když jsem se totiž nechtěně zastavila u nástěnky, visící na dveřích školky naší dcery. Visel tam text, při jehož čtení jsem opakovaně mrkala, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
Věřím, že pro mnohé z Vás to nebude nic, pro mě, jako někoho, kdo celý život projevuje svobodně svůj názor a když proud lidí jde vlevo, já půjdu klidně jako jediná vpravo, je to něco nepochopitelného.
Ve zmíněném textu stálo, že školka je místem, kde se dodržují pravidla tak, aby byli všichni spokojení. S tím souhlasím.
Dále také, že bez pravidel si dělají děti co chtějí a pravidla jsou tu od toho, aby jim pomohla, naučila je slušnému chování a nastavila jim hranice.
S tím souhlasím už méně.

Předně, pravidla a mantinely jsou pro děti důležité, ovšem nastavují je RODIČE, nikoliv učitelky ve ŠKOLCE. Vychovávat dítě je pořádný kus práce a myslet si, že ve třech lidech jde vychovat 15-ti dětí ve věku 2-5 je více než naivní. Kromě toho, že mě jako rodiči se tedy školka, jako „výchovné zařízení“ vůbec nelíbí.
Co mě ale mnohem více šokovalo byly věty následující.

Např.: Malé dítě neví, kdy je unavené a kdy se mu chce spát a je na dospělém, aby mu to řekl. Také neví, co mu chutná nebo nechutná a proto je opět na dospělém, aby mu to řekl.

Jako vážně? Dítě ve věku 4 let neví, že mu nechutná brokolice a tedy po té, co ji budu do něj tlačit horem dolem, mu chutnat začne? Opravdu takhle velké dítě neví, že mu nechutná to nebo ono? Není řešením, nabídnout mu něco jiného, protože ani dospělému všechno nechutná? Tady se nebavíme o nabízení příkrmu půl ročnímu kojenci, který nikdy nic neochutnal.

A únava? Opět, pětileté dítě neví, že není unavené a proto ho dám do postele už v šest s tím, že bude PROSTĚ spát, protože jsem to řekla? Nebavíme se o tom, nechat dítě v pěti letech do deseti sledovat film, ale nutit ho spát ve chvíli, kdy očividně není unavené? Není řešením přečíst mu pohádku, dát možnost si v posteli prohlížet knížku?

Individuální osobnost je něco, co se netoleruje. Systém s ní neumí nakládat a nechce s ní počítat. Ani školské zařízení není připravené na to, že některý rodič, který zná a orientuje se v zákoně, dovolí svému dítěti nedělat domácí úkoly, které NEJSOU povinné a tudíž za ně nemůže ani učitel ani škola dávat žádné sankce. Pokud to dělají, jednají protiprávně. Vždycky mě namíchne výmluva rodičů typu: „Kdyby náš Pepánek nedělal domácí úkoly, nedělal by už vůbec nic.“ nebo “ My jsme také jako děti úkoly dělaly, tak bude i náš Pepánek.“ Možná by bylo lepší uvědomit si, že my jsme s rodiči jezdili bez pásů v autě a stály s nimi frontu na banány, ale dnes se testují auta a vyvíjejí tak, aby doslova nejen zachránila život, ale aby dokázaly nehodu intuitivně předpovídat a zabránit jí. A pokud se Pepánek poflakuje, mají mu rodiče ukázat nějakou činnost, díky které se poflakovat nebude.
Mimochodem, běžné domácí úkoly zaberou cca půl hodiny maximálně. To by mě zajímalo, co dělá Pepánek zbylých šest hodin, než jde spát? Odpověď znám.

Ale o tom psát nechci, protože rodič by měl hlavně mít schopnost rozlišit to správné od nutného a protože „my jsme to jako děti dělaly.“ Koneckonců proto, jsou domácí úkoly dobrovolné.

Stejně by se mělo přistupovat k dětem ve školce, učitelky je nemají vychovávat, mají jim nabízet možnosti a podporovat v nich schopnost se rozhodnout samy a v rámci možností je usměrňovat správným směrem. Nabízet dítěti brokolici, ze které se následně pozvrací není dobrý model, nemluvě o tom, nutit šestileté dítě dát si šlofíka po obědě.

Monika<3

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *